středa 28. listopadu 2012

Report z víkendu v Praze a Plzni: Godspeed You! Black Emperor, Přémo

9. 11. 2012 / Praha - Bunkr parukářka + Scalp, Kruger, Komplex viny
10. 11. 2012 / Plzeň - klub Jam + Tales of error, Scalp, Barrel

Tenhle víkend byl logisticky z mojí strany dost složitej, protože sme sebou táhli Mirandu (štěně), pro kterou sme v Praze sháněli hlídání, aby jí neodešli z koncertů slechy dřív, než mě. Zvířata sou převaděč spojitosti mezi lidma (a ne jen po sedmdesátce) – díky tomu sme se setkali s kámošema, se skterýma bychom se možná jinak neviděli.
 


Všechno zajímavý začíná tradičním pražským blouděním (ne, že by tomu bylo jinde jinak). Není totiž vůbec jednoduchý vytisknout si z internetu podrobnou mapu a návod, kterou vám zašle pořadatel. Nic z toho sme samozřejmě neměli, a tak se Jan Ámos Komenský zase musel točit v hrobě jak kuře na rožni, když sme ze sebe loudili nový nespisovný výrazy (až sprostý slova), nikdy předtím nespatřivší světlo češtiny. Nebudu rači uvádět příklady.
 
Nějakým zázrakem po oslovení několika domorodců nacházíme správnou cestu a můžem sestoupit do prvního kruhu pekla – do bunkru. Tady přebejvaj duše těch, který sou sice ctnostný, ale nepokřtěný… že…
 
Hned vyhledáváme hlídače pro psa (Majda s Dejvem) a pivo. Rozhlížíme se kolem a užíváme si vizáž klubu i zvuk kapel, kterej byl naprosto úchvatně šílenej. Zvuk bicích byl pevnej jako kamen a zvonil jak kostelní zvon. Kytary úchvatně řezaly a s vyblitou přesností nám zabodávaly svoje zvukový meče do našich palic. I když sem žádný kapele moc nedal (spíš sem se věnoval věcem okolo), vim, že všechny spojoval tady ten zvláštní prehistorickej zvuk, asi i nás.

Prostě zvuk bunkru. Dává to nějakou tajuplnou logiku, že bunkry a podobný kapely se přitahujou jak magnet. Nevidim to zdaleka poprvý. My sami sme v jednom zkoušeli a znám lidi, který v jednom bydlili… temnota je ale našla.

Když je po všem, odpočíváme u baru, když v tom za sebou slyším sípavej, drsnej hlas, jak něco nesrozumitelně blábolí. Byl to on – Přéma. Přéma ze Scalp. Přéma ze Scalp v bunkru. Tyvole, čeho já se ještě nedožiju? Hned začal mrtvorodě něco vysvětlovat a v každý druhý větě se vyskytovalo kouzelné slůvko „metal“. Srdce mi plesalo.

Když sme našli i dobrou duši (Lucku), u byl naplánovanej nocleh, vydali sme se čile do hospody (která se nacházela jiným směrem než spaní), a kde byli všichni pokérovaný jak prezidentskej kandidát.

Cesta do spacáku byla dost trnitá. Normálně pětiminutová procházka nám trvala asi hodinu a půl, protože se dost rozcházely názory na nejkratší cestu, na to, koho máme následovat a (ano) taky na to, kam jdeme. Bylo o nás ale královsky postaráno, za což děkujeme všem lidem na bytě.

Druhej den valíme pro cajky do bunkru a projíždíme místní museum. Vynikající expozice musím říct. Některý kompozice s figurínama hraničili z estetickýho hlediska s genialitou. I se šílenstvím.

Před koncertem v Plzni se nabízel absolvovat výživný výlet do přírody, na který sme měli celej boží den. Kvůli nerozhodnosti a vymatlanosti posádky (která velela, že musíme určitě jet do Koněprus, Neumětelů a Suchomastů) sme ovšem nakonec zašli na hodinu do lesa, kam nás vlastně vyhnal Čipan, aby si mohl pospat v autě. Krása.

Do klubu Jam přijíždíme překvapivě brzo a jen čumíme. Nápadně nám to tady připomíná náš multifunkční jihlavskej klub, kterej stojí po punkový stránce za starou belu. Nad barem šála HC Indiáni Plzeň, nad pódiem plakáty Iron Maiden a spol., v programu country Fousband, dechovka Atlas, Karaoke night a punkový večírek. Takováhle nevyhraněnost mě vždycky doháněla k úsměvu (ne zlomyslnýmu), když ale všechno funguje, proč vlastně kurvafix ne?

Příjemnej barman roztáčí pivka a my roztáčíme demenci. Odněkud se přikodrcal Martin (pořadatel… vlastně pořádal i bunkr) a nějaký lidi a Přéma. Přéma vlítl do klubu s lachoutem v paznechtě a začal něco sípat. Řikám mu, že už leje asi od rána, že? On na to, že už od patnácti. Řikám metal. On taky.

Začínaj hrát kapely. Těším se hlavně na Barrel, ale baví mě skoro všichni. Přesvědčivý výkony, proslovy míň. Kotel solidní a všichni vypadají spokojeně. Před hraním se Přémy ze slušnosti ptám, jestli si můžu pučit jeho apec. On si mě vezme stranou a tlumeně mi zaskřípe do ucha: „na takový pičoviny vole už se mě nikdy neptej… sme snad jedna rodina vole“. Amen.

Škoda, že nestíháme hlubší debaty, který určitě po koncertě následovaly. Musíme nasedat a zmizet. Bereme to totiž přes Prahe, kde na nás čeká štěně a GY!BE, teda aspoň na někoho.

Díky všem, co nám dělali žrádlo, bavili se s náma a hlídali nám psa. Sláva vám, temný vládcové.

čtvrtek 15. listopadu 2012

MiniTour se Stolen lives: nových druhů zvířat přibývá, neubývá

3. 10. 2012 / Berlin, Köpi
4. 10. 2012 / Cologne, Schöner wohnen squat
5. 10. 2012 / Finsterwalde
6. 10. 2012 / Erlangen, Jugendhaus

Jedinej zásah, kterým sem se přičinil ke genezi týhle tour, bylo posunutí celýho výletu ze začátku září na konec října (kvůli sběru jablek, kterej se nekonal), čímž se možnost prosluněných německých cest a squattů transformovala do deštivý a blátivý reality, která se postupně přesouvala zvenku do budov, do dodávky i do mozků. Minule tour se Stolen lives selhalo kvůli ďábelský červený dodávce, která v Polsku vypověděla službu a upřímně řečeno, lidi, který pučí takovej vergl kapelám, když vědí, že mají ujet víc než 200 km, jsou pravděpodobně kreténi (s tou stejnou dodávkou se to nestalo poprvý, proto to tady zmiňuju). Tahle stránka věci byla ale tentokrát díky Davidovi pohlídaná, pročež sme projeli těch pár tisíc kilometrů bez technický újmy (to je asi poprvý, co sem něco takovýho zažil).

Na Köpi přijíždíme až potmě a trousíme se vylízat hrnce po večeři (kdo pozdě chodí…) a poohlídnout se po nějakým tom pivu a pořadateli. Máme tu čest tady hrát na narozeninách tohohle legendárního squattu, a to se dvěma výbornýma kapelama – Dry Heaves (UK) a Insane Kids (Izrael). Dry Heaves je přesně ten punk, jehož tóny vám zní v uších ještě tejden po koncertě, i když vypijete 10 Sterburgů – úderný bicí, chytrý melodický kytary a 100% nasazení – boží jak blázen, tohle prostě nikdy neomrzí!!

Souběžně s očicháváním se se sympatickýma kapelama a zaměstnancema squattu, začalo některý z nás napadat, že je na místě „nasávat“ atmosféru především hrdlem a plícema, což mělo za následek 2 kusy toulající se po berlínských diskotékách a taky to, že sem jednoho z nich musel ráno u snídaně (mimochodem dost luxusní snídaně!!) krmit, protože byl mimo provoz, ale jídlo chtěl. Společně s náma snídala asi desetiletá holčička jedný Francousky, kterou sme pak pomáhali vyprovázet do školy. Připadal sem si jako dospělej člověk. To se dalo považovat za solidní start a nebyl důvod obávat se o nadcházející dny. Všech devět blbců v dodávce načichlo cestovním adrenalinem a pivem. Teď měl ale přijít Kolín a s nim konec první půlky turné a taky konec cesty jednoho člena výpravy.


Schöner wohnen squat je opravdu schöner – na první pohled to vypadá jako kolonie psů, která zotročila pár old school punkáčů a donutila je vystavět malou karavanovou vesničku na periferii města. Přijedete k bráně, vstoupíte, zapadnete do bláta a obklopí vás psi, který si vás bystrýma očkama právem nedůvěřivě měří a říkají si, koho to sem zase čerti nesou… jak se ukázalo, taky právem. Někdy bych se sem chtěl podívat v létě, vypadá to, že se tady normálně žije především venku a místí říkali něco o letním venkovním festivalu, to musí bejt krása. Tak třeba příště…


Stěhujeme aparát na určeným vozejku a brodíme se bahnem na místo ke hraní (po několikátým projitím blátivou uličkou začínaj všichni vypadat jak americký fotbalisti). Tím je papundeklová, členitá bouda bez stálýho proudu a vevnitř číhá dalších deset psů. Dáváme panáky na zahřátí (typický pro místní – malý lahvičky s kterýma se musí mysticky zatřepat a pak vypít… chutná to navíc jak kapky na kašel), papáme poctivej vege guláš a čekujeme věci kolem koncertu, jako třeba přísun proudu z agregátu. Koncerty v pohodě, publikum bylo dost akrobatický a bylo bezpečnější se ukrývat na pódiu, i když dostat pár facek od rozrotovaných kámošů je taky dobré.


Těžko říct, co se potom vlastně dělo. Nějakou roli v tom hráli určitě ty lahvičky s kouzelným nápojem a taky lahváče. Ráno se vzbudím vedle zakuklenýho Čipana v jednom z karavanů, vylezu ven a pozoruju konflikt mezi Ondrou a punkáčem od baru. Ondra se tu noc rozparádil ještě o chlup víc než v Berlíně a ještě to ráno odešel na vlak. Stolen lives tím přišli o basáka.

No nic, show must go on, a tak pokračujeme i bez padlý jednotky v boji – míříme do Finsterwalde. Cestou se z vážných existencionálních debat o členství v kapele dostáváme (jako vždy) k low brain hláškám a zesměšňování češtiny. Příde taky na řadu téma, který vyhřezlo vlastně už v Berlíně. Je tím novej živočišnej druh, nová bytost (?), objevující se v poslední době na všech našich koncertech. Nebudu se o tom moc rozepisovat, je to zkrátka kříženec psa, krysy a punkáče a živí se výhradně pivem. Pracovní název je „Vasyslos“ a zpívá se o něm taky tady: http://www.youtube.com/watch?v=E-DZ0KtR3RY
Celá posádka (ale nejvíc asi Čipan) chytá totální nonsens mešuge – bránice dostávají pořádnej kotel. Místama sem fakt omdlíval… ještě ráno se něco takovýho rozhodně nedalo predikovat.

Ve Finsterwalde nám dělá koncert starej známej Dave. Od posledního setkání (asi 5 let dozadu) se stalo hodně věcí. Squatt se musel přestěhovat na jiný místo, Dave už tak nelil a  navíc si otevřel krám s vinylama a punkovýma artefaktama. Tím novým místem na koncerty, ale taky na spoustu jiných věcí, byl baráček zachráněnej od hniloby kousek od bejvalýho squattu. Vymazlenější místo těžko pohledat. Nejen že vevnitř měli opravdu všechno v pořádku, čistotě a v chodu (včetně kulečníku, luxusní kuchyně, „obýváku“ pro kapely apod.), hlavní výsadou tohohle místa je exteriér – krásná rajská zahrada se spoustou zeleniny, boudou na stromě a s místem na hraní, kde místní pořádají festivaly oponující těm ve městě na náměstí. Prostě nádhera, tady bych chtěl jednou bydlit.

Na koncertě nebylo tolik lidí jako na předchozích, ovšem atmosféře to neuškodilo. Stolen lives bez basy zněli hrozně devadesátkově a mě se to teda dost líbilo. Bylo to takový… pouliční? Nevim, uplně jiný Stolen lives, ale v žádným případě méněcenný. Dost sme se spřátelili s místníma holkama a klukama a povídali (tentokrát celkem v klidný atmosféře) až do noci. Nejotrlejší kvarteto si pak střihlo ještě tak dvě hodinky nepřetržitýho paření na Motorhead přes PA. Pak se šlo spát.

Druhej den se kocháme zmíněnou zahrádkou a taky navštěvujem Dejva v jeho obchůdku. Je to pecka, má tam samozřejmě všechny vinylový klenoty, trika Thorten Schneidar, nějakou tu literatůru a tak. Vyměňujem desky (já ne), kecáme a mě osobně se ani trochu nechce odject. Čas nás ovšem tlačí jak bobek, takže přece jen po promofotkách zvedáme kotvy a nasedáme do dostavníku.


   
Posledním zásekem na pažbě je Erlangen a tamní Jugendhaus. Na tom místě taky nejsme poprvý, a tak nás nepřekvapuje místní extrémně přátelská atmosféra, vymazlený papu (rýžový závitky s něčím… hrozně dobrým) a mladý lidi (většina mezi 16 a 20 asi). Z naší strany už to není nějaká bohorovná jízda, aspoň co se baru týče. Už sme starý. Díky tomu ale kecáme inteligentně s kapelama o jinejch kapelách, o budoucí spolupráci a kolínských panácích. Na Pavla ze Stolen lives se po koncertě lepí nějaký místní fanynky a je z toho dost rozhozenej. Sety proběhly v pořádku, já si užívám poslední koncert štace, ten má vždycky zvláštní auru. Je to jako poslední sousto ze skvělýho jídla, víte, že už máte jen to jedno, ale taky JEŠTĚ to jedno, je to koncentrovanější, smysly sou víc na hlídce a víc se potíte.

Balíme cajky, nepřespáváme a valíme rovnou na cestu, zpátky do každodenních skleníků. Chtěl bych napsat nějaký ponaučení na závěr, nějakou radu nad zlato, která ze všeho plyne. Každej ale musí vasyslosí norou prolízt sám.

úterý 6. listopadu 2012

Lovec talentů

Máme na srdci velkou věc, Čípan od nás bohužel odchází. Dost nás to mrzí, protože víc jak 5 let našeho společnýho blbnutí nás dalo hodně dohromady a jen těžko se nám chce věřit tomu, že teď to bude muset být jinak.

Čípan ale samozřejmě neodchází "ihned" a všechny nasmlouvané akce určitě odehrajeme. Takže žádnou paniku.

A co my? Nás Rapsöd neuvěřitlně baví, vydání Pochodně nám dalo novou energii a my už teď spřádáme další plány jak by mohla vypadat další deska a celkově jakými směry se dál ubírat.

Chceme tím vším teda říct, že sháníme bubeníka, někoho kdo s námi bude pokračovat v cestě. Použij náš mail rapsod(a)riseup(tecka)net a domluvíme se na všech podrobnostech, máš-li zájem.